Kořeny našeho života
Před pár dny přijeli na návštěvu přátelé, kteří již asi 20 let bydlí na druhém konci republiky. Kamarád tady udělal menší koncert, sešlo se nás dost starých přátel a známých. Je to hodně příjemné si zavzpomínat. A mezi jiným nám oznámili, že se stěhují po těch dlouhých letech zpět do rodného místa. Člověk vyhrabe u takového setkání tolik úžasných vzpomínek, na některé z nich už docela zapomněl, ty zas vám připomenou ostatní. Tolik historek, tolik smíchu, je dobré si někdy takto zavzpomínat.
Je to zvláštní. Člověk prostě na rodné místo nezapomíná. Vryje se mu do paměti i do srdce. I když touží poznávat jiná místa, často se i jinde usadí, ale něco ho kolikrát stále táhne domů. Tátův kamarád, který kdysi emigroval, se na důchod taky vrátil domů. A takových lidí znám spoustu.
I když si jinde najdete nové přátele a známé, často už to není to pravé ořechové. Neprožili jste spolu tolik. Jak říkal Jan Werich, “nehráli jste spolu kuličky”. Už sice nejsme spojení většinou s půdou, ale svoje kořeny máme všichni. Někdo je s nimi spojen až téměř pupeční šňůrou, někdo je má slabší. A je dobré mít a znát své kořeny. Vědět, odkud pocházíme a co nás v životě ovlivnilo a dalo nám základy, ze kterých žijeme dodnes.
Ale uvědomila jsem si i jinou věc. Jsou tací, kteří jsou ve své historii ponoření až příliš. Mají své kořeny, ale přestali růst, jakoby uschli. Žádné nové větve, žádný růst. Jejich život skončil s jejich mládím. Pak už nic není dost dobré, dost kvalitní, dost zajímavé. Jakoby se jejich život zastavil.
Jenže život neskončil obdobím, kdy jsme byli mladí. Nebo obdobím, kdy jsme vypustili děti z hnízda. Život pokračuje dál. I ten náš. Je trochu jiný, někdy se nám ani nemusí líbit, ale je náš a pokračuje dál, stejně jako řeka se nikdy nezastaví a plyne neustále ve svém toku dál a dál.
Když se budeme jen nostalgicky ohlížet zpět, náš život se zastaví. Přestaneme zkoušet nové věci, přestaneme cítit radost a vzrušení z objevování. Začneme si jen stěžovat, nadávat a žehrat na to, že dřív bylo všechno lepší. Ale není to tak. Bylo to jen jiné. A tak to chodí, co svět světem stojí.
Jasně, že občas kroutíme hlavou, protože už jsme toho zažili příliš. Jasně, že si občas zanadáváme, protože si potřebujeme ulevit. Ale nesmíme se tím nechat převálcovat. Svět je pořád krásný, když se jím necháme oslovovat. Když vidíme to, co je krásné, to, na čem záleží. Svět neskončil naším mládím ani nebyl jen tenkrát úžasný. Všechno záleží na našem úhlu pohledu a na tom, nakolik si zachováme svou mladou duši a to vnitřní dítě v nás. S jeho schopností radovat se a objevovat.
Znát a respektovat své kořeny jako zdroj naší síly a přetrvávající pouto, ale i nechat stále růst strom našeho života. Tak, aby z něj nebyl jen seschlý pahýl, ale nádherný strom zářící květem a poskytujíc plody našeho života, který jsme žili, žijeme a budeme žít.
Líbil se vám článek? Dejte mu To se mi líbí nebo ho sdílejte níže 🙂
Jsem průvodcem žen v jejich sebepřijetí, sebeprezentaci a vytvoření zdravého a spokojeného života a jedinečného, originálního a inspirativního a stylu.
Mou vášní je inspirovat a vést ženy ve znovunalezení jejich unikátní osobnosti, krásy a charismatu, pulsující životní energie, zdravého těla a mladistvého elánu. K odvaze být samy sebou a ukazovat jim, že každá z nás může být v jakémkoli věku duchem mladá, svobodná a je jediným neopakovatelným originálem.
Jinak jsem docela normální ženská, rozpuk mládí mám už definitivně za sebou, životem značně otřískaná, nicméně fasáda stále zachovalá, „a interiér“ víceméně v původním stavu 🙂 Jako správný introvert miluju knížky, filmy, muziku, fotky a umění vůbec, ale také módu a design. Taky ráda tvořím. Kdeco. Některé výrobky můžete najít v části “obchod”. Část extroverta ve mně mne i v 50 táhne na koncerty a rockové festivaly a různé jiné akce a nejspíš může i za tyhle stránky… 🙂
Celý můj příběh si můžete přečíst zde https://jednodusevpohode.cz/muj-pribeh/
