Můj příběh
“Páni, jak to děláš, že vypadáš pořád tak skvěle?!! “Tobě to zase sekne” “A opravdu je vám tolik?” “Ty snad postupem času mládneš místo stárneš..” “Taky bych chtěla mít takový šmrnc..” “Kde bereš tu energii?” Cítit se na 30, přesto, že vám je přes 50, mít svůj styl, osobitost a energie na rozdávání. Být v duši svobodná, navenek jedinečná a mít pocit, že mě v životě čeká ještě spousta úžasného. Krásná, jedinečná, svobodná a v pohodě.
Říct mi někdo před lety, že je možné se tak cítit, a že se tak budu cítit jednou i já, pošlu ho nejspíš k psychiatrovi. Nebo přinejmenším k očnímu. 😀 A přijmout lichotku? To ani náhodou. Stejně si nejspíš dělá srandu nebo něco po mně chce. Vyčerpaná, utahaná, nejistá, nezajímavá, bez energie, bez sebevědomí, bez chuti se o sebe starat. Převálcovaná životem, s pocitem, že mě stejně už nic moc nečeká a ostatně jsem nikdy žádná hvězda nebyla, tak na stará kolena už to asi nezachráním.
V mládí jsem lichotky neslýchala anebo je prostě vytěsnila, protože bych jim stejně nevěřila. Spíš jsem slýchala znevažující poznámky a těm jsem samozřejmě ochotně uvěřila. Rodina to se mnou přece myslí dobře a ostatní mi prostě jen říkají, jak se věci mají. Protože jsem si už v mládí na sebe šila, pokoušela jsem se tyto nedostatky zamaskovat a vzhledem k tomu, že jsem tomu houby rozuměla, tak jsem je spíš šikovně zvýraznila a vypadala ještě hůř. Ale protože jsem se pohybovala v rockerském a bohémském prostředí, vytvořila jsem si vlastní styl, raději moc nad tím nepřemýšlela a smířila se s tím, že má atraktivita je docela mizivá.
Životní starosti nikomu na vzhledu nepřidají
Léta plynula, já se vdala, ale když mi umřela maminka, jsem první dítě potratila, pak přišly 2 děti, ale taky rozvod a já zůstala na všechno sama. Starosti, finanční problémy, kdy jsem musela mít často 2 zaměstnání, abych vůbec vyšla, znamenaly jedno jediné. Že zdravotní problémy na sebe nedají dlouho čekat. A taky že ano. Následovala s různými odstupy ledvinová kolika, trombóza, žaludeční vředy a nakonec i rakovina. Celé roky jsem se snažila vyhovět nějaké společenské šabloně, nějakému očekávání blízkých i obecným předsudkům a klišé. Odevzdala jsem svou vůli, svou jedinečnost do rukou jiných a zůstala vyčerpaná, strhaná, nejistá, bez špetky sebevědomí či charismatu. Na nějakou péči o sebe jsem neměla ani čas ani energii.
Neustále jsem kolem sebe slýchala, co bych měla nebo neměla, nejen v mém životě, v tom, jak vychovávám děti, ale i v tom, co nosím, jak vypadám. “Ale tohle už nemůžeš”, “to už není pro tebe”, “na to nemáš věk”, “smiř se s tím, že už to bude jen horší”, “no co naděláš, takový je život a mládí už máš za sebou”. Už kolem třicítky jsem pod vlivem okolí začala nosit usedlé kostýmky, protože to bych přece měla, ne? Už mi není 20, že ano. Začala jsem vypadat o 10 let starší, usedlá, šedivá myš. Ztratila jsem sama sebe a hlavně jsem si za ty roky nedokázala uhájit své vlastní já, svou osobnost. Frustrující pohled do zrcadla byl jen důsledek.
Jde se změnit?
A tak si tak jednou postesknu před dětmi “Já vám tak závidím, že můžete nosit kapsáče..” A ony na mě koukají jak zjara a říkají mi “vždyť je můžeš nosit taky”. “Já?! To nejde, je mi skoro 40, to je blbý..” “No a?”
No jasně! No a? Kdo řekl, že nemůžu? Že už jsem na něco stará? V tu chvíli mi to došlo (Ne nadarmo, když chcete něco vyřešit, zeptejte se dětí. Ony se na danou otázku dívají s čistým pohledem, jednoduchým, nekomplikovaným a často pravdivým.) Je to jenom v hlavě. Svět se mění a to, co bylo nemyslitelné před 20 lety je teď úplně normální.
Vždycky jsem obdivovala charismatické, silné a jedinečné ženy. I moje maminka a babička takové byly. Babička měla i po šedesátce postavu třicítky, nosila podpatky, úzké sukně a perlový náhrdelník. I já postupně začala znovu objevovat svůj styl, začala jsem se vracet sama k sobě. Vypadala jsem mnohem líp, ale stále to byla jen nějaká slupka, bez jakékoli jiskry. Vůbec jsem si ani tenkrát neuvědomovala, jak chabý vztah mám sama k sobě a jaká jsou má vnitřní přesvědčení.
Jaký je váš sen?
Jednou jsem byla na rande a dostala jsem zásadní otázku: “Jaký je tvůj sen?” “Cože?! Sen?! Proboha, to přece už vůbec není pro mě. Já už žádné sny nemám, to si nemůžu dovolit. Jediné, co ještě v životě musím, je doprovodit do dospělého života mé děti. A pak děj se vůle boží.” Tohle mě docela vyděsilo. Úplně jsem zapomněla snít, mít přání, chtít něco pro sebe, cítit se skvěle, vypadat dobře, mít radost ze života. O tom, že bych se někdy mohla vnímat přitažlivě ani nemluvím. Naprosté sci-fi. 😀 Když se pak objevila velká krize, depresivní období, uvědomila jsem si, že už se sebou musím něco udělat.
Objevování své jedinečnosti
Protože jsem od mládí chtěla studovat dva obory – psychologii a módní návrhářství, ale v době mého mládí nebylo tak úplně jednoduché se na ně dostat, průběžně jsem se v nich vzdělávala alespoň soukromě. Ale od této chvíle jsem začala jsem na sobě opravdu intenzivně pracovat – studovat kvanta literatury – duchovní, ezoterické, psychologické, tvůrčí, teorii stylu, začala jsem pracovat se svým podvědomím, věnovala se autohypnóze a snažila se porozumět sama sobě.
Nestačila jsem se divit, jaká přesvědčení o sobě ve svém podvědomí nosím. Nemohla jsem tomu uvěřit. Postupně, krok za krokem jsem je začala proměňovala v pozitivní, naučila jsem se přijímat, jaká jsem se vším všudy. Postupně odbourávala různé bloky, srovnala mužskou a ženskou stránku, vyrovnala se se svou vysokou citlivostí, introverzí, nejistotou, výčitkami svědomí, pocity viny a vším nepotřebným.
Milovat sám sebe i se svými nedostatky
Objevila jsem znovu sama sebe, a díky tomu mohla vyniknout i má osobitost, můj styl. Obléct se tak, že působím svěže, mladistvě, ale ne nevkusně ani usedle. Pohodlně, přitom originálně. Dnes se cítím krásná, přitažlivá, miluji své nedostatky a umím z nich udělat přednost. Umím jim přizpůsobit to, co nosím. Umím přijímat lichotky a patřičně si je vychutnávat.
Cítím obrovskou vášeň k životu, spoustu energie a cítím se na 30 a vůbec mi nepřipadá, že bych stárla, tohle mi připomíná jen pohled do občanky.
Někdy je potřeba padnout skoro na dno, aby se vám život roztříštil na tisíc kousků a pak můžete udělat jen dvě věci. Buď na tom dně zůstat, litovat se a život zabalit nebo posbírat ty střepy, zbavit se nepotřebného nánosu, který na vás zanechala rodina, společnost, a znovu povstat jako Fénix z popela. Očištěná, krásná, sebevědomá, jedinečná.
“Buďte SEBOU. Buďte divocí, nespoutaní a svobodní. Nesnažte se zapadnout, nesnažte se zavděčovat a nedeformujte sami sebe, jen abyste vyhověli někomu jinému. Neničte svou duši jen proto, že je “příliš” hlasitě slyšet, že má “příliš” velkou sebedůvěru nebo je “příliš” silná v očích těch kolem vás.
Buďte velicí. Buďte expresivní. Buďte odvážní. Buďte rebely. Buďte vším, co se ve vás společnost snaží dusit. Nebojte se prolomit omezení. Roztrhejte nesmyslná pravidla a staňte se svým krásným a neomezeným já bez jakýchkoli výčitek.” – Phiona Hutton
Chcete také vzlétnout?
Cítíte se občas také nezajímavá, frustrovaná, unavená, neatraktivní? Jste silná osobnost a chcete to dát světu vědět? Nemít pocit, že už vás v životě nic nečeká a že už to jen nějak doklepete? Chcete vzlétnout jako Fénix z popela a ukázat všem vaši jedinečnost, krásu a charisma? Vzkřísit znovu jiskru svého mládí a spojit ji s vaší silou a zkušenostmi? Dát tuto vaši osobitost najevo i tím, co nosíte? Vědět, co vám sluší a co respektuje vaši jedinečnost?
Bude mi ctí pomoci vám tuto jiskru znovu vzkřísit a zažehnout plamen, kterým budete zářit a osvětlíte jím každý prostor, kam vkročíte. Sebevědomá, krásná, zkušená, inspirativní, nestárnoucí, stylová.
Abyste nemusely trávit měsíce a roky hledáním a zkoušením, poskytnu vám průvodce, který vás touto cestou provede. Protože jak uvnitř, tak vně a jak vně, tak uvnitř. Vše se se vším prolíná a k tomu, aby člověk vypadal a cítil se mladě a skvěle, nepotřebuje mít permanentku na plastickou chirurgii a nakupovat na Pařížské, ale potřebuje získat vztah sám k sobě, respektovat sám sebe, svou duši a vědět, kdo je, co mu sluší, co má rád, nebát se vybočit z davu a dát najevo svou unikátnost. Jste na světě jen jedna!
Najdete znovu tu dívku radostnou a dychtivou po životě, která je možná už ve vás někde zasutá, naučíte se, jak získat vztah sama k sobě, jak se začít respektovat, přijmout své nedostatky, mít je ráda a udělat z nich přednost, mít vztah ke svému tělu, ke své jedinečnosti. Jak tuto jedinečnost vyjádřit navenek, abyste byla unikátní originál a ne stopadesátá něčí kopie. Jak vzhledem k tomu přizpůsobit svůj šatník, co vašemu typu sluší, jak ho jednoduše poskládat, čeho se vyvarovat, co zdůraznit. Jak být nestárnoucí a okouzlující ženou popírající běh času.
Tak, abyste se cítila dobře ve svém těle, ve své kůži i v tom, co nosíte a dala to nekompromisně najevo. Abyste dala najevo, že jste unikátní originál, který žije úžasný život a slýchala kolem sebe “Wow, tobě to sluší, jak to děláš?”
